Ne všechny roky byly v Hostinci růžové. Jeden z těch zásadních byl například rok 1950. Toto období bylo velmi těžkým, ne-li zlomovým pro většinu živnostníků a osob podnikajících. A nevyhnulo se ani Hostinci u Vlachů.

    V roce 1950 přišli za Františkem a Marií Vlachovými dva pánové ukončit soukromé podnikání a vysvětlit rodině, že jejich majetek – hostinec i obchod - už nebude tak úplně jejich.
    K této návštěvě se pojí následující historka: František Vlach seděl mlčky u kamen v kuchyni, zatímco manželka Marie horečnatě diskutovala s oběma pány.
V tom František ukázal na kabát jednoho z pánů, který visel na věšáku a řekl: "Matko, pokliď mi ten kabát do seknice."
    Marie jeho prosbu v zápalu diskuse nevnímala.
    Po chvíli ji zopakoval. Když to řekl potřetí, zaregistrovala jej a říká: "Co říkáš? Proč Ti mám poklidit ten kabát? Vždyť není Tvůj."
    "To nevadí, pokliď mi ten kabát do seknice“, odvětil.
    "Ale vždyť není Tvůj, " zvýšila hlas nervózní Marie.
    V tom zpozorněli i oba pánové, jeden z nich se otočil k panu Vlachovi a říká: "Ale to není Váš kabát, pane Vlachu, to je můj kabát."
A až měl František Vlach veškerou pozornost obrácenou na sebe, tak s vážností a ledovým klidem v hlase prohlásil: "A vy se, pánové, divíte mé manželce, že se s vámi hádá, že tady pláče, když jste nám přišli sebrat, co jsme vybudovali a sami byste nám nedali ani kabát."

    O kolik měsíců či roků tato událost a všechny tomu předcházející i na to navazující zkrátily Františku Vlachovi život, se již nedozvíme. Zemřel v roce 1954, čtyři roky po tomto „dobrovolném“ vzdání se živnosti. Snad se již taková doba opakovat nebude.